Dyje r. 1880

 V roce 1880 se v Drnholce vytvořilo družstvo, jehož první předsedou byl správce statku, císařský rada rytíř Alfred von u.zu Eisenstein. Plány na regulaci Dyje vytvořil zemědělský inženýr Hahnenann v Brně s rozpočtem 200.000 zl., z nichž stát měl uhradit 36.000 zl., země Morava 50.000 zl., Dolní Rakousko 30.000 zl. a občané obcí 86.000 zl.

Práce byla rozpočtena na 7 let. Proti regulaci protestovaly obce Nový Přerov, Dolní Dunajovice, Mušov a všechny obce při Dyji pod Dolními Věstonicemi, dále kníže Lichtenštejna jako majitel panství Lednice. Všechny námitky byly zamítnuty a regulační družstvo bylo ustanoveno. Vodní práva mušovského mlýna byla vykoupena za 45.000 zl., práva mlýna v Novosedlech za 65.000 zl.
V roce 1889 v době ukončení prací byly udělány 1 – 2 km dlouhé náhony k mlýnům Mušov a Novosedly. Regulační práce byly prováděny firmou Kanalbau Seidl u-Stolzenberg z Vídně. Níže několik vzpomínek na starou Dyji podle záznamů pana Josefa Liebera z Mušova.

Stará Dyje

Starou Dyji se muselo vidět. Byla to hodně široká řeka s klidným, ale mocným tokem zelenající se krajinou, loukami a poli, kolem mlýnů a milířů, procházející obcemi a městy, majíc ve svých vodách ryby a raky, krásná ve svém majestátu – to byla jihomoravská řeka. Dnes je tato krása pryč. Od té doby, co člověk břídí boží dílo a reguloval tok řeky, je s majestátností a krásou řeky konec.
Zde je několik vzpomínek na minulé časy:
Před regulací Dyje nebyly před povodněmi žádné obavy. Kolem Dyje bylo plno jam, rybníčků a jezer. Když Dyje vystoupila z břehů, nejdříve se toto všechno zaplnilo a větší část vysoké vody byla pohlcena. Kromě toho měla každá obec, ležící na řece, svůj mlýn, jehož stavidla měla regulaci – resp. byla přirozenými regulátory, takže i v létě potřebovala Dyje 3 dny, než se její vysoké vody vůbec u Mušova zpozorovaly. A když v Dyji vysoká voda byla, pro Mušov neznamenala nebezpečí, protože mezi tím už klesla voda Jihlavky a Svratky, které měly rychlý proud. Velké vody těchto dvou řek přicházely vždy o 2 – 3 dny dříve, nežli velká voda Dyje.
Velká voda Svratky se vždycky vylila s takovou silou do Dyje, že se hnala až po říšskou silnici, která ji zachytila a vrátila vody Dyje a Jihlavky do klidu. Tím se vysoká voda zastavila v Mušově a vedla vícekrát ke katastrofám, zvláště v letech 1888, 1900 a 1906.

Bohatství ryb v Dyji

Ve staré Dyji bylo velké množství ryb. Štiky, kapři, candáti, úhoři, okouni (dalších 5 druhů neumím přeložit). Tehdy bylo rybaření ještě výnosnou živností, často bylo obtížné prodat bohatý úlovek. Kolikrát se stalo, že na mikulovském trhu stálo 5 – 6 vozů s rybami a každý pátek od podzimu do jara, ba často i v létě, byly nabízeny ryby k prodeji. V roce 1857 bylo u horního mlýna chytáno velkou zatahovací sítí. Síť byla 50m dlouhá a 6m široká (hluboká). Při jediném zátahu bylo chyceno tolik ryb, že síť i s rybami musela zůstat 2 dny ve vodě, až bylo možno všechny ryby vychytat a uskladnit. Jediným zátahem bylo chyceno přes 60q ryb, většinou sumců, kaprů a štik. Největší sumec vážil 120 pf (70 kg). Co se s tolika rybami mělo dělat?
U mlýna stály velké lázně (dřevěný dům), které byly ponořeny do vody a byly tam uloženy ryby tak nahusto, že se skoro nemohly hýbat. Přivábeni tímto obrovským tahem přišlo plno kupců z široka daleka. Z Brna, Modřic, Mikulova a ryby postupně skoupili. Přesto ale lekla velká spousta ryb a musely být zahrabány na mrchovišti. Zrovna tak bohatý lov byl v roce 1862 nad mlýnem v Dolních Věstonicích, kde se tenkrát chytlo přes 50q ryb, většinou kaprů a štik, jen ¼ byli sumci. Regulací Dyje však bylo méně a méně ryb a dnes ani nestojí za to, kupovat drahá nářadí k lovení. Další úkaz zábrany vysokých vod regulací je zabahnění luk a zapískování rybníčků a prohlubin, ale i řečiště samotné Dyje. Bahno se v Dyji usazuje, takže některé úseky se zvýšily o 20cm a zvyšuje se nebezpečí záplav Mušova. Dříve byla vysoká voda Dyje jen kalná a nános nestál za řeč, za 10 let to byly sotva 3cm. Jak se to rýsovalo během století je nejlépe vidět na vchodu do starého kostela, kam se muselo předsíní vstupovat po několika schodech.
Usazování bahna mělo také své přednosti. K Mušovu patřící pastviny cca 120ha, byly bažiny, které stály po celý rok pod vodou. Rostlo tam rákosí a tvrdá ostrá tráva dávající kyselou píci a špatné seno. 2/3 bažin nemohly být projížděny vozem a často se stalo, že koně nebo krávy zapadly a musely být taháni ven. Nánosy bahna tyto močály postupně zanesly. Rákos a tvrdá tráva zmizely skoro úplně, na loukách se může jezdit a dávají to nejlepší seno i v době největšího sucha. Tak např. v roce 1921 a 1922, které byly velmi suché, dávaly 3 měřice 3000 – 4000 kg sena za 140 Kč za 100 kg. Tedy výnos 4000 – 6000 Kč.

Chytání raků

Dyje byla přeplněna nejen rybami, ale také raky. Mušovští raci nebyli známí jen v Brně, ale také na vídeňském trhu jako pochoutka a byli vyhledáváni. Zvláště raci samotáři měli vysokou cenu (Solokrebs?), 60 ks raků stálo 4 – 6 zl., 56 dkg ryb jen 16 – 25 krejcarů (jedno vejce stálo tehdy v zimě 2 krejcary). Raci se nejraději zdržovali v zabahněných mělčinách. Na hlubokých místech s prudkými břehy se zavrtali 30 – 40cm do břehu do vodorovných děr, kde bydleli a kam vtahovali svou kořist. Tyto račí díry sloužily jako skrýš úhořům (Muraal, Aalrutte), kterých zde bylo plno a když do díry vnikli, byli račímí klepety chyceni a raky požráni. Raci se chytali buď do košů, nebo ručně. Koše byly kuželovitého tvaru asi 60cm dlouhé, měly zpětné háky, aby raci, kteří do nich vlezli, nemohli ven. Chytali se také na rozdělané říční mušle, na staré zapáchající maso. Nejlepší návnada byla hnijící játra, na ta se raci chytali nejlépe.
Rybaření a chytání raků bylo tehdy tak výnosné, že dávalo více výnosů, než půllán. A tak často mnohý sedlák, který byl rybář a měl šikovnou manželku, přenechal hospodaření své ženě, nebo svému dorůstajícímu synovi, nebo svému pacholkovi a věnoval se zcela rybaření a chytání raků. V Mušově se chytalo hodně raků, tolik, že od května přes léto (je známé, že mimo měsíce s „r“, ryby naopak v měsících s „r“) šly týdně 1–2 zásilky do Brna nebo do Vídně. Menší raci se házeli zpět do řeky, jen ti největší byli nabízeni k prodeji. Kromě Mušova dodávaly také Dolní Věstonice, Brod nad Dyjí, Pasohlávky a Drnholec své chycené raky do Mušova, kde je přebíral pan Anton Kotzor k další expedici.
Dyje byla pro raky výborná. Její klidný tok, hodně bahnitých míst, mnohé tůňky, jezírka a rybníčky byly zaplněny šneky, mušlemi a hustými vodními rostlinami, které rakům poskytovaly hojnou stravu a dobré úkryty. V Mušově bylo odedávna zvykem v létě se chodit alespoň každou neděli koupat. S koupáním bylo spojeno také chytání raků, kteří se tahali hlavně z děr. Ale toto chytání nepatřilo často mezi příjemné záležitosti. Mnohdy se rak zapřel v díře, že se rukou nedal vytáhnout, kousal a štípal, že člověka přešla chuť na chytání. Pan Lieber tvrdí, že jednou jeden sáhl do díry a vytáhl ruku, totiž svou vlastní. Chycení raci byli přeneseni v rukávu košile, dole zasukovaném a až doma puštěni. Každou neděli byly v mušovských domech bujné račí hody, které si dnes ani ti nejbohatší nemohou dovolit.
Když ještě v Mušově a Dolních Věstonicích stály mlýny, bylo chytáno nejvíc raků, když mušovský mlynář zastavil vodu a věstonický mlel. To klesla v řečišti Dyje tak mocně voda, že mnohá místa zůstala na mělčině, raci lezli kolem dokola, tykadla jim trčela z mělké vody a mohli být dobře chytáni. Kdo takové místo našel, mohl chytat raky, až si řekl, že má dost. Toto račí požehnání mělo ale najednou svůj konec. V letech 1870 – 1880 došlo k račímu moru. Rozšířil se od Moravy po Dyji a raci vymřeli ročně na 5 – 10 km dlouhém úseku. Raci, kteří onemocněli, nezůstali ve vodě. Vylézali ven, kde nějaký čas byli ještě živí, ale zapáchali tak, že se jim každý vyhýbal. S raky vymíraly také říční mušle, které se objevily znovu v roce 1890. Všechny dosavadní pokusy s nasazením raků do Dyje ztroskotaly. V letech 1887 a 1893 vysadili pánové Josef Lieber a Josef Binder několik set mladých raků, které dovezli z Lanškrouna. U několika se zdálo, že se udrželi, protože v dunajovických a brodských vodách se pak raci viděli a také nějací chytili. K největším nepřátelům raků patřili sumec, ondatra, a úhoř. Často se našlo v útrobách sumců 4 – 5 raků.

Mušovská mokřiska a bahenní horečka

Mušovské domy ležely dříve mnohem hlouběji než nyní. Uprostřed obce byly až do roku 1875 tři velké rybníky. Jeden byl tam, kde je dnešní radnice, druhý před kostelem a třetí tam, kde stojí socha sv. Floriána. Tyto rybníky měly při velkém suchu stav vody 30 – 50 cm. Sloužily při napájení dobytka a pro hasící účely. Byly obklopeny různými močálovými rostlinami, bodláčím a kopřivami. V létě, zvláště při velkých vedrech, byla celá vodní plocha potažena zelenými řasami. Rybníky byly oblíbeným místem ropuch a žab, ale také nebezpečné malárie, která sem byla zavlečena Italy a byla přenášena komářím bodnutím.
Touto hroznou chorobou lidé v Mušově velmi trpěli. Léta letoucí nebylo v Mušově domu, kde by tato nemoc neřádila. Kolikrát byli v rodině 2 – 3 nemocní horečkou, většinou dospělí, a k tomu všemu v létě, kdy bylo nejvíc práce. Kdo byl touto nemocí nakažen, objevila se u něho tzv. střídavá horečka. Kdo dostával horečku denně, přechodil nemoc nejlépe, kolikrát během 4 týdnů. Hůř na tom byli ti, kteří dostávali horečku každý druhý den a nejhůře ti, kteří ji dostávali každý třetí den. Pak taková nemoc trvala 3 roky. Smrtelné případy nebyly však skoro žádné.
Kdo byl napaden malárií, u toho i při největším vedru došlo k zimnici, která se tak stupňovala, že nemocný cvakal zubany a celé tělo se třáslo. Po 1 – 2 hodinách pak došlo k tak vysoké horečce, že nemocný se doslova v potu koupal a pak z vyčerpání upadl do krátkého spánku. Po takovém záchvatu byl nemocný tak vyčerpaný, že nemohl ani stát, ani chodit. Zajímavé na té nemoci bylo to, že horečka se dostavovala vždycky o hodinu později, než den před tím. Ať starý, nebo mladý, nikdo nezůstal této nemoci uchráněn. Stala se metlou mušovského obyvatelstva.
Aby se tomu zabránilo, rozhodl se tehdejší obecní rada Martin Kops k vysušení rybníků, což bylo provedeno v letech 1875 až 1880. Pochybujíce o dobrém výsledku, bránila se obec, aby neměla výlohy. Kops vsadil na solidaritu mušovských a pracoval, vzdor těžkým zklamáním tak dlouho, až se všichni mušovští majitelé povozů rozhodli, že je dají k dispozici k zavezení rybníků. Jejich vysušením zmizela také tato nemoc a mušovští ji od té doby nemají a znají ji jen z vyprávění. Také celkový vzhled obce se zlepšil, i když zmizelo její přirozené ohraničení. Vysušením rybníků bylo umožněno přestavění domů č.30, 29, 28 a jejich přiblížení se k silnici.

Soudobé události

1881

2. ledna – v obecním lese dochází k takovým krádežím dřeva, že je nutné ustavit hlídače. Každý majitel lesa musí zaplatit 2 zl.
2. května – byly stanoveny hlídky od 12 hod. v noci do 6 hod. ráno, protože vzniká mnoho požárů. Na hlídkách se podílejí také členové obecního výboru.
24. srpna – odpoledne vypukly neočekávaně ohně ve stodolách č.60 a 61 Antona Seidla a Stefana Hofmanna. Řádil silný vítr, takže vyhořely i obytné domy.

1882

5. března – okresní výbor nařizuje výstavbu školy.
Je vykoupen dům č.57, který je využíván jako radnice, jsou zde zřízeny byty pro učitele a písaře a obecní kancelář.
31. prosince – obecní sluha dostává z obecní pokladny odměnu 21 zl., za zvonění k modlitbě 6 zl. Jako obecní posel za chození 2x denně do Mikulova 60 krejcarů. Za deputátní zrno dobropsáno 18 zl., za čištění školy 5 zl., jako hrobník za hrob 1 zl., za malý hrob 80 krejcarů. Kromě toho obecní byt v domě č. 32, louky Steinwiese a Gernspitz k obhospodařování. celkově tedy 80 zl.

1883

18. dubna – stará škola je zbořena, začíná se stavět nová.
25. dubna – je slavnostně položen základní kámen. Koncem června jsou postaveny krovy, koncem září je škola hotova. Náklady jsou 12.333 zl., z toho je 83% uhrazeno obcí. Nová škola byla postavena roku 1761, roku 1796 byla obnovena a roku 1831 byla zřízena nová třída v obecním domě.

Školství a vzdělávání

Již v 11. stol. zřízením klášterů a far byl dán základ ke školnímu vzdělávání. U většiny klášterů se nacházely klášterní školy, které byly navštěvovány především dětmi šlechty. Zřízením far byly založeny v obcích farní školy a již Karel Veliký přikázal kolem roku 800 klášterům a duchovním mít školy a učit mládež čtení, psaní, počítání a zpěvu. Již tenkrát žádal, aby každý posílal své syny do škol. Nové vzkvétání školství přineslo 16. stol. zvyšujícím se cestovním ruchem, obchodem, ale zvláště vynalezením knihtisku. K tomu náboženské reformy žádaly čtení německé bible, německého katechismu a německého zpěvníku, takže i prostý lid se chtěl učit číst a lze mít za to, že už tenkrát měl Mušov, tak jako ostatní obce v okolí, svoji školu.
30ti letá válka úplně zničila veškeré školství, takže umět číst a psát se stalo na venkově výjimkou. Učitelé byli většinou vysloužilí vojáci, sběhlí studenti, ale také sedláci, kteří učili děti číst, psát, počítat, ale zvláště učit se nazpaměť katechizmus a biblické dějiny. Teprve Marie Terezie pozvedla základní vzdělání národa zvýšením počtu škol a zlepšením náplně vyučování. V roce 1761 se zavázel kníže Karel Ditrichštejn vydržovat v Mušově učitele. 6. prosince 1774 vyšel všeobecný školní řád, na jehož začátku stojí zásada: „Výchova mládeže je nejdůležitější základ pro opravdové štěstí“. Tím byly založeny základní školy ve všech dědičných zemích rakouských. Dělily se na triviální (Trivialschule ?), hlavní a normální. Vyučování tehdy obsahovalo náboženství, poznání písmen, slabikování a čtení, kurentka (německé písmo), čtyři druhy počítání a jednoduché pravidlo „de tri“, dále výuku ke spravedlnosti a hospodaření. Jeden mušovský školní průkaz leží v obecním archivu. Je vystaven učitelem Johanem Heinrichem Tammelem, rodilým mušovanem. Podle tohoto průkazu obdržel učitel od obce plat v hotovosti 26 zl. 50 kr. Z Pergerské fundace 20 zl., deputát z obce: zrní 13,5 měřice, z knížecí pokladny 4/8 1 máz ? atd.
Zapsáni byli žáci: od 4 do 6 let 21 chlapců a 22 děvčat, od 6 do 8 let 11 chlapců a 15 děvčat, od 8 do 10 let 17 chlapců a 19 děvčat, od 10 do 12 let a výše 24 chlapců a 23 děvčat. Nutno smeknout klobouk před takovým požehnáním na dětech u mušovských občanů! Počet školu navštěvujících dětí byl 14, někdy 6, podle toho, jak se rodičům uráčilo posílat děti do školy. V průměru to bývalo v zimě 16 dětí, v létě 12. Vyučovalo se celý rok od 7 do 10 hod., odpoledne od 12 do 15 hod. na školném platilo každé dítě 18 krejcarů a místo dřeva na zimu 30 krejcarů. Celkem ročně 1 zl. 48 krejcarů. Děti byly vychovávány v katolickém duchu 2x týdně vždy ve středu a v sobotu. Za přítomnosti kaplana byly zkoušeny v psaní, čtení a základech latiny, přičemž bohužel počítání a hudební výchova musely odpadnout kvůli předsudkům rodičů. protože nebyla povinná školní docházka, chodilo do školy 9 dětí, příjem bude 23 zl. 9 kr. na školném. Školní průkaz je pro mušovské občany vzácný doklad. Mušovská škola je ale mnohem starší. V dokumentu z roku 1758 je zmínka o učiteli, který obdržel za pohřeb 1 zl. 35 kr.
V roce 1781 zavedl císař Josef II. povinnou školní docházku a školní patronát. Panstvo se zavazovalo zřídit školy všude tam, kde se v okruhu půlhodinové chůze nacházelo 90 – 100 školou povinných dětí. Po vzoru velké císařovny se našli mnozí ušlechtilí lidé, kteří se snažili přispět ke zvýšení všeobecného vzdělání. Také Mušov našel takového mecenáše v Pavlu Pergerovi, pocházejícímu ze starého selského mušovského rodu, který ve svém testamentu určil nemalou sumu na podporu studentů.

Škola v Mušově
(Výňatek ze školní kroniky řídícího Johanna Wenzla)

Škola v Mušově byla vystavěna pravděpodobně roku 1761, protože kníže Ditrichštejn se nadačním přípisem z 21. července 1761 zavazuje vydržovat učitele. Tehdejší škola sestávala z jedné učebny, jednoho pokoje a jedné kuchyně. Roku 1796 byla škola obnovena a byl přistavěn další pokoj. V roce 1831 musela být zchátralá škola, už nevyhovující požadavkům, z větší části zbourána. Zůstal jen kus učebny. Plán na výstavbu nové budovy byl vyhotoven roku 1831 a stavba byla provedena na účet školského patrona, knížete Ditrichštejna. Obec musela poskytovat povozy. Stavba byla dokončena v roce 1831 pod vedením správce Karla v. Galiny.

Protože v roce 1869 byla novým zákonem zavedena povinná školní docházka v trvání 8 let, stoupl počet žáků až do roku 1880 na 145. Muselo se přikročit k výstavbě nové školy, která byla po delším jednání nákladem 12.333 zl. postavena zednickým mistrem Mathiasem Schwendem z Ottentalu za dozoru Ing. Hermanna Keila, stavitele z Pohořelic. Na jmeniny jeho veličenstva císaře Františka Josefa I. za přítomnosti konšela Karla Matzenauera byla škola slavnostně otevřena a předána svému účelu. V roce 1894 na základě návrhu řídícího Moritze Zerzawyho byla u školy zřízena zahrada. Škola je dvoutřídní s jednou paralelní třídou. V letech 1933 – 1934 bylo zapsáno: 1. třída 14 chlapců, 16 děvčat. 2.a třída 22 chlapců, 21 děvčat. 2.b třída 24 chlapců, 18 děvčat. Celkem 60 chlapců, 55 děvčat, tj. celkem 115 žáků.