Jižní Morava

Není v naší zemi mnoho míst, která by se mohla pochlubit tak krásnou a rozmanitou přírodou a nevšední krajinou jako Břeclavsko.

A není u nás mnoho míst, která by lidské oko obdivovalo již tolik staletí a tisíciletí jako tento kraj. Připojme se tedy k řadám našich předchůdců a projděme tímto kouzelným koutem jižní Moravy.

Vydejme se po proudu Dyje a sledujme na chvilku společně její dráhu k soutoku s Moravou. Na cestě od Znojma se řeka několikrát dotkne hranice s Rakouskem, aby pak jižně od Drnholce prudce zahnula k severu a vykroužila oblouk, dříve než se těsně pod Břeclaví definitivně přimkne k státní hranici. Ve svém objetí uzavírá snad nejkrásnější kout jižní Moravy: Pálavu s jejími bělostnými vápencovými skalami, jarní mozaiky rozkvetlých stepí, táhlý a mírný hřeben Dunajovických kopců, vinohrady na sluncem ozářených stráních, teplomilné doubravy Milovického lesa, největší moravský rybník Nesyt, nádherný park v okolí lednického zámku a zbylé kousky luhů s letitými duby na březích slepých ramen podél Dyje a Moravy. Ale ani méně známá severní část území nepostrádá na zajímavosti a kráse. Ve více či méně zvlněné krajině se střídají pole a sady s vinohrady, prosluněné štěpní stráně se světlými háji na úbočích a vrcholcích kopců. Přírodní rezervace na Boleradicku, u Bořetic, v okolí Divák, nedaleko Němčiček, Kobylí nebo poblíž Morkůvek ukrývají mnohá romantická zákoutí a přírodní zajímavosti.

Reliéf krajiny se postupně zvedá od nejnižšího bodu Moravy na soutoku řek Moravy a Dyje (148 m) až k vrcholu Pálavy Děvínu (554 m). Mezi těmito dvěma body se rozkládají úrodné nivy podél Dyje, Svratky a Moravy, mírně zvlněné pahorkatiny v okolí Drnholce, Dolních Dunajovic, Milovic, Hustopečí, Valtic nebo Velkých Bílovic, Nejvýše pak vystupují vrchy u Boleradic a konečně Pavlovské vrchy Pálava.

Všechny krásy tohoto kraje vám postupně ukážeme, ale začít se sluší tím nejznámějším a možná, ale to je pouze otázka vkusu a názoru, i tím nejzajímavějším, tedy Pavlovskými vrchy.

Ti, kdo na Pálavě byli, asi budou souhlasit s tvrzením, že Pálava je jedinečný přírodní výtvor. Je tvořena především velmi čistými druhohorními vápenci, které byly překryty usazeninami třetihorního moře a později vyzvednuty a rozlámány. Bělostná vápencová bradla se táhnou severojižním směrem v délce téměř dvaceti kilometrů. Jsou rájem přírodovědců, ale jejich květena a zvířena skýtají potěšení očím všech návštěvníků, zkušenými turisty počínaje a hojnými školními výpravami konče, všem, kteří se pravidelně vydávají objevovat krásy zdejší přírody. Za pozornost jistě stojí naučná stezka na Děvíně, která pozorným návštěvníkům představí zajímavosti pálavské fauny, flóry a geologie a podá stručnou informaci i o problematice lesního, vodního a zemědělského hospodaření v krajině. Členité svahy Pálavy se vyznačují velkou rozmanitostí přírodních podmínek a hostí několik typů nejrůznějších přírodních společenstev. K nejzajímavějším patří dřínové doubravy s dubem pýřitým na jižních svazích, drnové a skalní stepi a společenstva strmých vápencových skal.

Nejvyšším a nejmohutnějším vrchem je se svými 554,5 m Děvín s nedalekou zříceninou Děviček. Za jasných dnů z něj dohlédnete přes Dolní Rakousko až k ostrým alpským vrcholům a přes jihomoravské nížiny až k táhlému obrysu Malých Karpat na Slovensku. Spolu s ostatními vrchy patří Děvín k prvním jarním cílům mnoha turistů. Svými květy je tu na prudkých stráních vítají žlutě kvetoucí dříny, o něco později bílé kytice mahalebek a koncem dubna pak dlouho očekávané žlutofialové koberce kosatců nízkých, rozkvétajících na skalních stepích spolu se žlutými hlaváčky. Mezi skutečné klenoty patří i písečnice velkokvětá, rostoucí ve skalních štěrbinách. Nikde jinde v České republice ji v přírodě nenajdeme.

Plochý vrchol Stolové hory u Klentnice s romantickou zříceninou Sirotčího hradu není o nic méně zajímavý. Pokrývá jej krasová step s převzácnou šalvěji habešskou, která zde má rovněž svou jedinou lokalitu v České republice. Nedaleký Turold tyčící se nad Mikulovem ve svém nitru zase ukrývá krasovou jeskyni útočiště mnoha druhů netopýrů. Na jižních svazích Svatého kopečku se stavbami křížové cesty a poutním kostelem na vrcholu můžeme obdivovat faunu a flóru skalní stepi, do níž patří dravá kudlanka nábožná i hvozdík Lumnitzerův, rostoucí výhradně na skalách Pálavý. Svatý kopeček je rovněž velmi bohatou lokalitou vzácných nezelených cizopasných rostlin záraz, kterých se zde vyskytuje sedm druhů. Rozkvetlé hlohy nebo šípkové růže na úbočích často ukrývají jiná překvapení kovově lesklé zlatohlávky nebo pozoruhodné tesaříky.

Pálava leží ve starobylé kulturní krajině. Již v době kamenné zde pravěcí lovci mamutů stavěli z kostí chýše, ukryté dnes pod vrstvami navátých spraší například u Pavlova nebo Dolních Věstonic. Vliv člověka na jeho okolí zesílil s rozvojem neolitického zemědělství. Obdělávání polí a pastva dobytka zabránily v poledové době nástupu lesa, a tak zde zůstaly zachovány černozemě typické půdy stepí. Středověk přinesl nové zemědělské postupy a osídlení dosáhlo téměř dnešní hustoty. Lidským působením vznikla kulturní krajina, mozaika polí, vinohradů, rybníků, cest, pastvin, luk a lesíků, a ustavila se nová, člověkem podmíněná přírodní rovnováha. V tomto století člověk dostal do rukou nástroje, které mu umožňují zásadně měnit tvář naší krajiny, ale zároveň si uvědomil i potřebu takovouto kulturní krajinu chránit pro budoucnost.

Díky výjimečnosti Pálavy, dané spojením přírodních hodnot a krajiny po staletí přetvářené člověkem, se Chráněná krajinná oblast Pálava v roce 1986 stala čtvrtou biosférickou rezervací UNESCO v České republice. Deset let poté, co český stát zřídil CHKO Pálava k tomu, aby chránila zdejší přírodu a krajinu na základě zákonů České republiky, tak statut biosférické rezervace zajistil tomuto území i mezinárodní renomé.

Opusťme nyní Pálavu a obraťme svoji pozornost k jinému typu krajiny, k mírně zvlněným Dunajovickým vrchům, výrazněji modelované Hustopečské pahorkatině, k jižnímu předhůří Ždánického lesa nebo hraničnímu hřebenu mezi Mikulovem a Valticemi. Do její tváře viditelně zasáhl člověk a příroda zde do značné míry ustoupila zemědělství. Této krajině vévodí rozlehlá pole, ovocné sady na terasách a vinice na mírných i příkrých svazích. Příroda však nachází své útočiště i zde. Na Dunajovických kopcích, Pouzdřanské stepi, četných lokalitách v okolí Kobylí nebo Kamenném vrchu u Kurdějova, na zbytcích mezí, v opuštěných viničkách a pastvinách, na prudších svazích a na zarůstajících ladech, všude tam se zachovala oku lahodící a zajímavá společenstva stepních trávníků, ve kterých lze najít typické druhy, jako je len žlutý, kozinec vičencovitý nebo sinokvět měkký, ale i vzácnosti, jako kriticky ohrožený len chlupatý nebo hadinec červený. Národní přírodní rezervace, která byla vyhlášena na Dunajovických kopcích, se může pochlubit i takovou botanickou raritou, jakou je výskyt pelyňku Pančičova. Z pouhých ani ne dvaceti světových nalezišť tohoto druhu, která jsou soustředěna většinou v srbské Vojvodině a východním Rakousku, se tři nalézají na Moravě, z toho dvě na okrese Břeclav! Na Dunajovických kopcích roste i velmi vzácná mandloň nízká nebo katrán tatarský. K typickým ptačím obyvatelům stepí patří na Břeclavsku běžný, ale jinde vzácný bramborníček černohlavý, ťuhýk obecný, přilétající až z východní Afriky, nebo nápadná vlha pestrá, dosahující zde severní hranice svého rozšíření. A takto bychom ve výčtu přírodních zajímavostí mohli pokračovat.

Schopnost přírody vyrovnávat se s následky lidské činnosti je skutečně obdivuhodná. Čím silněji však své prostředí můžeme ovlivňovat, tím více se musíme zamýšlet nad tím, jaké mohou být důsledky našich zásahů. Zatímco v minulosti se na svazích budovaly pro vinice a sady jen úzké terasy, velkoplošné terasování v šedesátých až osmdesátých letech nejenže úplně změnilo vzhled četných kopců a jejich estetickou hodnotu, ale nezřídka i jejich půdní poměry, a zemědělcům slibovaný efekt často nepřineslo. I ničení stromů a keřů na rozorávaných mezích bylo velkým prohřeškem. Příroda se však naštěstí nevzdává. Důkazem jsou již zmíněné Dunajovické kopce, dříve z velké části svažitá políčka a vinohrady, dnes národní přírodní rezervace, nebo Kamenný vrch u Kurdějova. Pouze trnkami zarůstající stráně a osamělé třešně a švestky pamatují zvuk motyk ve vinohradu, pasoucí se kozy či odjíždějící vozy naložené ovocem. Přejme si, aby se krása naší krajiny nevracela jen tam, odkud člověk odešel, ale i tam, kam se jako moudrý hospodář citlivě vrací.


Opusťme teď sluncem vyhřáté štěpní stráně a pojďme se podívat do lesa. Nečekejme ale husté, jehličím vonící smrčiny. Smrkové lesy na Břeclavsku chybějí úplně. A borové, o nichž se zmíníme později, jsou omezeny jen na písčitou oblast mezi Břeclaví a Valticemi. Jsou tu lesy listnaté, které nejlépe odpovídají přírodním podmínkám Břeclavska. Přírodovědci zjistili, že kdyby nic nebránilo přirozenému vývoji vegetace, většina rozlohy okresu i naší země by byla pokryta lesem. V nivě Dyje, Moravy a Svratky by patrně dominovaly lužní lesy s dubem letním, jasanem, topoly a vrbami, podél menších vodních toků olšiny a na zbývající většině území dubohabřiny a teplomilné doubravy, jaké jsou k vidění u Milovic nebo Kobylí. Jen na severních svazích Boleradické vrchoviny bychom našli buk. Do hry ovšem opět vstoupili lidé, a tak Břeclavsko má jeden z nejmenších plošných podílů lesa z okresů České republiky (jen asi 10 %). Malá rozloha lesních porostů ale neznamená, že by zdejší lesy byly méně zajímavé nebo méně důležité. Právě naopak. Les je v krajině nezastupitelný, obzvlášť na teplém jihu Moravy, v oblasti s nedostatkem vláhy. Kromě jiného chrání půdu před vodní i vzdušnou erozí a zvyšuje vlhkost vzduchu. Krajina je díky působení lesů pro člověka příjemnější a obyvatelnější. Naši pozornost si jistě zaslouží i místní stromořadí. Tři nejvýznamnější jsou dokonce chráněná. První najdeme na silnici mezi Pohořelicemi a Novým Dvorem, druhé leží mezi Mikulovem a osadou Mušlov a třetí, tzv. Bezručova alej, spojuje Valtice s Lednicí zeleným baldachýnem" již od roku 1715. V posledních letech jsou kaštanové aleje sužovány invazí nového škůdce z Balkánského poloostrova, ale věříme, že narušená přírodní rovnováha se za pomoci člověka obnoví a aleje kaštanů z naší krajiny nezmizí. Vraťme se ale ke zdejším lesům. Přírodovědci oceňují jejich obdivuhodnou zachovalost a druhové složení, blížící se tomu, co lesníci nazývají přirozenou dřevinnou skladbou. Řeč je v tomto případě o doubravách a habřinách Milovického lesa, o lese Kolby, kobylských a vrbických ochozech nebo o lese na vrchu Přední kout. Za svůj dnešní stav vděčí především zvláštnímu způsobu obhospodařování v minulosti. Na zdejších panstvích od středověku panoval trvalý nedostatek dřeva potřebného zejména jako palivo, kolky do vinohradů a slabé stavební dříví. Stromy v podmínkách suchých pahorkatin jižní Moravy nedosahují velkého vzrůstu, a tak se každých deset až třicet let opakovala mýtní těžba a na pasekách se sušila píce nebo se vypásaly. Stromky se nevysazovaly, ale nový les vznikl obrůstáním pařezů tzv. pařezovými výmladky. Je paradoxem, že to, co z hlediska dnešního lesního hospodáře zní jako zlý sen, přispělo k zachování poměrně přirozeného druhového složení a biologické rozmanitosti pahorkatinných lesů. Budete-li se pozorně rozhlížet, určitě pařeziny na Břeclavsku objevíte. Na Pálavě, u Milovic, Bořetic nebo Kobylí možná zároveň najdete chráněnou chrpu úzkoperou, horeček brvitý, vonnou třemdavu bílou nebo dokonce některou z místních vzácných orchidejí hnědenec zvrhlý či střevíčník pantoflíček. Dobře se dívejte a možná zahlédnete robustního brouka nosorožíka kapucínka. Pozorně se zaposlouchejte a vzrušené bzučení možná prozradí včelojeda lesního právě plenícího vosí hnízdo. V tom případě ale raději zachovejte bezpečný odstup.
Budete-li na svých toulkách Břeclavskem sledovat jihovýchodní směr, asi dojdete až do Bořího lesa mezi Břeclaví, Valticemi a Lednickými rybníky, do oblasti s písčitou a kyselou půdou, na níž se dobře daří borovicím. Říční štěrky a písky sem přinesla blízká Dyje během starších čtvrtohor a jemný písek ze štěrkovitých usazenin vyvál vítr během poslední doby ledové. Ani zde ovšem není borovice původní dřevinou. Byla sem vysázena jako výnosová dřevina lesníky v průběhu několika posledních století. Staré porosty původních dubů můžete vidět třeba v rezervaci u zámečku Rendezvous. Ze zdejší flóry vás asi upoutají fialové květy divizny brunátné. Zaposloucháte-li se pozorně, možná zaslechnete strakapouda prostředního, jenž je tady poměrně hojný, datla černého nebo dudka chocholatého. A při troše štěstí a trpělivosti je snad i uvidíte v plné kráse.

Boří les a sousedící Lednické rybníky jsou dobrým příkladem toho, že lidé přírodu nejen ničit, ale i rozumně přetvářet a obohacovat.

Lichtenštejnové, dlouhodobí majitelé zdějšího panství, proměnili v průběhu staletí celou oblast mezi Lednicí a Valticemi ve velkolepý přírodní park. Les protnuli sítí cest (za všechny jmenujme třeba Ladenskou alej) a četná romantická zákoutí obohatili klasicistními stavbami, z nichž v Bořím lese připomeňme alespoň zámeček Randezvous, kapli patrona všech lovců svatého Huberta nebo letohrádek Tři Grácie. Lednické rybníky, položené v úvalu, jímž v mladších třetihorách pravděpodobně protékala řeka Dyje, tvoří přirozený severní okraj Bořího lesa a celou krajinnou kompozici dotvářejí.

Rybníky ale neodmyslitelně patří k přírodě celého Břeclavska. Již od 15. století byly z hospodářských důvodů zakládány pro chov ryb, zejména kaprů, tradičně však poskytují útočiště mnohem většímu počtu druhů živočichů i rostlin. Rozkvět rybníkářství v kraji pokračoval v 16. století, kdy Jan z Perštejna založil pohořelickou soustavu rybníků. Avšak od počátku 18. století až do poloviny 19. století byly rybníky opět vysoušeny a přeměňovány na ornou půdu. Některé, například Nový rybník u Mikulova a šestnáct pohořelických rybníků, byly obnoveny až po druhé světové válce. Kromě nejznámějších soustavy Lednických rybníků se zde nachází celá řada dalších. Z větších uveďme aspoň rybníky u Pouzdřan, Strachotína, Hustopečí nebo již vzpomínané rybníky u Pohořelic, z nichž nejznámější jsou Novoveský (174 ha), Vrkoč (168 ha) a Starý (130 ha). K nejstarším rybníkům, které se od 15. století trvale využívaly k chovu ryb, patří Lednické rybníky. Tvoří je největší moravský rybník Nesyt (315 ha) a dále rybníky Hlohovecký (104 ha), Prostřední (48,5 ha) a Mlýnský (107 ha). V první polovině 19. století byly břehy rybníků, s výjimkou Nesytu, Lichtenštejny parkově upraveny a spolu s dalšími krajinými úpravami i stavbami v jejich okolí vznikl jedinečný krajinný park.

Rozsáhlé břehové rákosiny a četné ostrůvky poskytují ideální podmínky k životu vodnímu ptactvu, k čemuž přispívá i jeho hájení formou lovecké rezervace. Kromě jiných druhů tady hnízdí potápka černokrká, kdysi nejhojnější potápka české fauny, zrzohlávka rudozobá, naše nejvzácnější kachna, tajemný bukáček malý nebo sýkořice vousatá, skrytě žijící v rákosinách. V roce 1953 byly Lednické rybníky vyhlášeny státní přírodní rezervací za účelem ochrany ptactva a jiné zvířeny, květeny i krajinného rázu. Součástí rezervace je i Zámecký rybník v Lednici (30,1 ha), vybudovaný v polovině 17. století v místech meandrů Dyje. Třetinu jeho plochy zabírá patnáct ostrovů, které jsou stejně jako okolí parkově upraveny. Na ostrově nedaleko minaretu v lednickém zámeckém parku můžeme snadno pozorovat doslova stovky párů volavky popelavé a kvakoše nočního v hnízdní kolonii. O těchto ptácích, ale i dalších zajímavostech v rezervaci vám podá podrobnější informace zdejší oblíbená naučná stezka. Dnes je tato rezervace jednou z nejvýznamnějších ornitologických lokalit v republice a byla zařazena i do seznamu mokřadů mezinárodního významu. Režim rybářského obhospodařování i rekreačního využívání by měl být ochraně ptáků zcela podřízen, protože mnohé jejich populace jsou bohužel velmi zranitelné.

Jiným příkladem zranitelnosti, ale i opravdovou zvláštností jihomoravské přírody jsou slaniska, jakési kousky mořského pobřeží uprostřed vnitrozemí. Jak se v našich končinách mohla objevit ? V teplých a suchých podmínkách Břeclavska, na půdách s nepropustným podložím a s dostatkem vhodných rozpustných solí, především síranů nebo chloridů, v letním horku voda s rozpuštěnými solemi vzlíná k půdnímu povrchu, vypařuje se a při vysoké koncentraci zde krystaly solí dokonce vytvářejí tzv. solné výkvěty. V takovýchto podmínkách pak mohou růst pouze druhy rostlin snášející vysoký obsah sélí v půdě, které na nezasolených půdách obvykle podlehnou konkurenčnímu tlaku běžných druhů. Tyto podmínky a tedy i slaniska byly na Břeclavsku kdysi velmi běžné. Dodnes zde existuje rezervace Plácky u Velkých Němčic, slaniska u Nesytu, v Dobrém Poli i v Novosedlech, ale ve všech případech jde o žalostné zbytky dřívější slávy. Pro slaniska, která jsou velmi citlivá, znamená jakékoli narušení vodního režimu pomalejší nebo rychlé odsolování a zánik. Dnes se ani nechce věřit, že ve vnitrozemské deltě Trkmanky mezi Kobylím a Čejčí existovala i mírně slaná jezera, vysušená teprve v polovině minulého století. Ještě v padesátých letech tohoto století představovala místa dodnes příznačně nazývaná Kobylské jezero nebo dvůr Ostrůvek bohaté lokality slanomilné květeny.

A resumé?

Slanorožec bylinný i solnička přímořská, nejtypičtější rostlinné druhy slanisek, jsou již minulostí a na celém území republiky patří k vyhynulým druhům. Ale ani zde dosud poměrně hojná hvězdnice panenská není mimo nebezpečí a sivěnka přímořská je kriticky ohroženým druhem české květeny stejně jako jitrocel přímořský. A hadí mord maloúborný má v republice pravděpodobně poslední lokalitu na slanisku u Nesytu v Sedleci. Slaniska si naši pozornost skutečně zaslouží.

Pokračujme však po turistické značce podél Nesytu k Dyji, jejíž široká niva je přirozenou osou celého kraje. Řeka odedávna významně ovlivňovala život obyvatel sídlících v jejím dosahu. Byla dopravní tepnou i překážkou, poskytovala lidem obživu, ale dovedla jim připravit i smrtelné nebezpečí. Pod mocnými vrstvami usazených hornin objevili archeologové zbytky raně středověkých vsí a velkomoravských hradišť, ostatně i Pohansko leží v těsné blízkosti řeky. Jak mohli lidé bydlet v místech trvale ohrožených záplavami? Odpověď je nasnadě povodně na jihu Moravy nebývaly vždy zdaleka tak silné a časté jako v našem století.

V raném středověku bylo osídlení soustředěno v starosídelních oblastech v úvalech velkých řek, na jižní Moravě např. v dolním Pomoraví a Podyjí, v místech s příznivým klimatem a poměrně snadnou obživou. Zemědělská půda ale postupně přestávala stačit vzrůstajícím potřebám lidí, kteří se začali stěhovat proti proudu větších řek Dyje, Svratky, Jihlavy a Svitavy. Tato kolonizace" s sebou nesla především velkoplošné odlesnění, které brzy vedlo ke vzniku povodní. Lidé v obcích v dosahu záplav brzy poznali, že nivu musí opustit. Odstěhovali se na hranu staré říční terasy nad nivou, kam nedosáhne ani ten nejprudší vodní příval. Jedinou vsí, která v nivě zůstala, byl Mušov, zatopený dnes vodami střední novomlýnské zdrže. Kalná voda povodní s sebou odnášela drobné částečky půdy, jež se v nivě usazovaly. V záplavovém území se ustavila nová přírodní rovnováha. Světlé doubravy a dubohabřiny nahradily luzní lesy, střídající se s lužními loukami, které poskytovaly každoročně až tři bohaté sklizně sena. To však bylo po prudkém letním dešti někdy velmi obtížné zachránit před rozvodněnou řekou. Další vysoušení a rozorávání luk, zvětšování polí spojené s rušením mezí a postupné napřimování toků ustavenou přírodní rovnováhu narušily a povodně se staly ničivějšími a nepředvídatelnějšími než v minulosti. Přírodní říční niva, jak ji můžeme vidět například na Dyji u Lednice, je velmi zajímavý systém plný života. Řeka tvoří v rovinatém terénu zákruty, jinak zvané meandry. Ne náhodou tady můžete zahlédnout ledňáčka, který v kolmých vymílaných březích Dyje hnízdí. Při velkých povodních řeka někdy změní svůj tok a ze zákrutu meandru pak vznikne slepé rameno, které postupně zarůstá vegetací a zazemňuje se. Celý tento proces, tzv. sukcese, končí po několika stoletích vznikem lužního lesa a jeho různé fáze můžete pozorovat v nivě Dyje i Moravy.

Lužní lesy spolu s ostatními nivními společenstvy byly a zčásti dosud jsou neobyčejně produktivní ekosystémy. Řeka i v suchých obdobích zajišťovala dostatek vláhy a bahnité usazeniny skýtaly dostatek živin. Mozaika rostlinných společenstev byla například v luhu pod Pálavou opravdu pestrá, od vodních ploch slepých ramen s lekníny a stulíky přes v létě vysýchající tůně, ostřicové porosty, zblochanové a chrasticové rákosiny až po vysoce výnosné nivní louky a luzní lesy. Zdejší raritou bývala hnízda husy velké na hlavatých vrbách. Snad alespoň pod Novými Mlýny v rezervaci Křivé jezero zůstane několik hus věrných tomuto unikátnímu zvyku. Jinou jihomoravskou specialitou jsou vyvýšené písčité hrudy se stepními trávníky v samé blízkosti mokřadů. Na písčitém podkladu rozhodují i malé relativní rozdíly v nadmořské výšce o dostupnosti vláhy, a tím o zcela odlišném charakteru vegetace. Asi nás už nepřekvapí, že na Košarských loukách pod Lanžhotem rozkvétají v květnu kavyly v těsném sousedství ostřicovišť a violek slatinných. Vzpomínaný luh pod Pálavou dnes bohužel leží na dně Novomlýnských nádrží. Podobný osud naštěstí nepotkal území severně od soutoku Moravy a Dyje, kde se dnes nachází největší oblast lužních lesů ve střední Evropě. Nejdůležitější dřevinou těchto lesů je dub letní a jasan úzkolístý. Na nejvlhčích stanovištích se vyskytují i vrbiny a topolové porosty. Není bez zajímavosti, že čáp bílý v lužních lesích podél Dyje od Nových Mlýnů po soutok s Moravou vytváří dokonce volné hnízdní kolonie. Již víme, že vznik a trvalá existence lužních lesů jsou spojeny se záplavami, které rozhodují o tom, zda v létě budou mít stromy dostatek vláhy a živin. Neuvážené změny ve vodním režimu spojené zejména s regulací Dyje a Moravy citelně postihly vitalitu těchto lesů, a tak lesníci i ochránci přírody museli přistoupit k nákladným opatřením, aby vzniklé škody alespoň omezili a vyprahlé lesy zavlažili. Nově vybudované kanály, můstky a stavítka, které snadno najdete například v Horním luhu, na Křivém jezeře nebo v oblasti Soutoku, jsou dokladem této chvályhodné snahy. I díky ní na Křivém jezeře přežívá kriticky ohrožená bledule letní, přenesená sem z dnešního dna dolní zdrže u Nových Mlýnů, nebo v Kančí oboře mezi Břeclaví a Lednicí jediná životaschopná populace skokana ostronosého. Budete-li ale všímaví, jistě na svých toulkách uvidíte i jiné vzácnosti zdejší přírody.

Od rozpálených pálavských skal jsme došli až do nivy k životodárné vodě. Dostáváme se tak na konec našeho putování. Věříme, že teď sami využijete více než sto třiceti kilometrů turistických tras a naučných stezek, budete obdivovat krásy tohoto kraje a přemýšlet o jeho osudech. Věříme, že tak budete činit s pokorou a úctou, kterou si zaslouží.

Převzato: www.rotrekl.cz/p_breclavsko.htm