Původní mapy

Napsal a vyfotografoval Miroslav Šebela
Magazín KOKTEJL – září 2002

    Tři přehrady přetínající tok Dyje pod Pavlovskými kopci jsou stavbou permanentně problémovou, jako ostatně mnoho jiných gigantomanických projektů v naší krajině, které byly postaveny na vratkých základech zpupné ideologie. Vodní dílo Nové Mlýny bylo dostavěno „za pět minut dvanáct“ před krachem státostrany, a s o to větší nadějí pro lužní krajinu vzhlíželi k demokratickému jaru 1990 všichni, kteří věřili v sílu rozumu. Marně. Na místo vědeckých analýz a ekonomických rozvah nastoupila opět demagogická hesla neprůhledných vodohospodářů, rybníkářů či jachtařů, často jen zakrývající soukromé finanční projekty realizované na špatně ochráněném a zranitelném státním majetku. Politikaření v Praze se velmi rychle přeneslo a těžce zasáhlo zastupitelstva obecních úřadů a samozřejmě i nová „košťata“ ve státní správě na Okresním úřadě v Břeclavi. Přehrady zůstávaly naplněné vodou i problémy, které se rozlévaly a rozlévají stejně jako kdysi záplavy daleko od jejich břehů. Bezobsažné televizní šoty zaměřené na burcování starých záští a konfrontační články v tisku nasazující ochráncům přírody hlavu ekoteroristů - na této úrovni se už léta řeší jeden z nejhrubších zásahů do přírody jižní Moravy. A občan, který tuto nekonečnou hru dodnes platí, se jen diví a možná se i ptá - proč to všechno?

 

 

    Současný stav je zvláště tragický a volá po řešení, jako snad nikdy předtím. Na střední nádrži, která již v projektu dostala do vínku přídomek „klidová rezervace pro ptactvo a ryby“, se podařilo při budování dvou umělých ostrovů proinvestovat v posledních třech letech přes 60 milionů korun z ministerského měšce. Nádrž byla po dobu stavby spuštěna o 85 cm a na všech obnažených částech dna začal úžasný proces přirozené obnovy. Hustý vegetační koberec vyrůstal doslova před očima a během tří sezon se v ohrázovaném území dřívější vodní pouště objevilo asi 60 ha smíšených vrbových a topolových porostů s parametry budoucího lužního lesa. Spousty živočichů začaly pronikat do těchto míst a druhová pestrost mladého mokřadu se začala blížit stavu před výstavbou přehrad. S kolaudací umělých ostrovů na konci léta 2001 ale skončila i jejich krátká existence – podle platného manipulačního řádu byla okamžitě zvýšena hladina o půl metru. Umělé ostrovy včetně všech zarostlých vyvýšenin podél ohrázování zmizely pod vodou. Šedesát hektarů mladého lesa – podle zjištěné hustoty se jedná asi o 3 miliony stromů různého stáří – bylo utopeno a hnilobný proces byl odstartován. Během pár měsíců uhynou první topoly, olše a javory, vrby budou umírat vestoje dva až čtyři roky. To už bychom měli být členy Evropské unie. Na ten památný funus by se tedy mohli dostavit vcelku zajímaví a zvídaví hosté. V Evropě přece neumírají tři miliony stromů z rozhodnutí úřadů každý den…

 

 

    V dyjské nivě, která zmizela pod vodami nádrží, jsem se toulal s tužkou a dalekohledem několik let před slavnostním odhalením základního kamene „Díla“ a už přes dvacet let se intenzivně věnuji malému mokřadu v těsné blízkosti střední nádrže, který se symbolicky jmenuje Betlém. Je to skutečná „archa“ lužní přírody, přeplněná typickými druhy údolní nivy, které se zde schovávají před hrůzou vodní pláně. Každou sezonu mě tento malý kousek bažiny a lesostepi přesvědčuje o nekonečné vitalitě zdejší přírody. Po stejnou dobu, co jsem trvale zapleten do tragického příběhu vodního „Díla“, se trápím otázkou, proč je tomu tak, jak tomu je, proč ne jinak. Proč si zdejší lidé nechali zaplavit tak bohatou krajinu, kolébku jejich i našich předků. Proč jsou i dnes místní lidé smíření s vodní pouští v oranici, která snad jen zlomku z nich umožňuje vydělat nějaké peníze na černém kšeftu s vínem či pronájmu zahrad pro stany rekreantů. Proč se nemůže dát šance zdejší přírodě, proč nelze využít jedinečnou samoobnovovací schopnost této krajiny - už podruhé přímo na dně nádrže prakticky dokázanou - a bez rozhazování dalších desítek milionů korun zanechat potomkům nivu alespoň ve fázi naděje, a ne potopy. Léta bádám nad tajemnými cestami přirozené obnovy, možná s uspokojivými výsledky, ale na tu zásadní otázku odpověď neznám. Mám ale pocit, že jsem díky těm tisícům proměřených žab, kachních vajec nebo pozorovaných ptačích zatoulanců narazil na nadějnou stopu. Je dlouhá, skrytá v dávné minulosti a těžko se nad ní bude rozvíjet ta pověstná červená nitka, která vede až k dnešní beznaději. Kořeny předků s dyjskou nivou byly totiž totálně zpřetrhány a dosah tohoto osudového kroku nese ta krajina dodnes (více v článku Případ Mušov).

 

 

    Mračna nad dyjskou nivou se začala stahovat v padesátých letech. Změna zemědělské výroby zahalená do rudého roucha kolektivizace postihla i 11 766 km2 v povodích řek Jihlavy, Svratky a Dyje. Rozorané meze, zcelené parcely na příkrých svazích kopců Českomoravské vrchoviny, odvodněné náhorní mokřady i zregulované říčky, potoky i řeky se podepsaly na změnách průtoků v korytech všech tří řek. Do nivy přicházely povodňové vody nečekaně rychle, plné zeminy a různého materiálu, který zaplňoval stará hluboká koryta a tiché říční tůně. Vylévání řek do plytké nivy začínalo být smutným pravidlem a četnost povodňových vln se zvětšovala. Někdy od těchto dob v kraji vzniká rčení, že „když se Dyja v únoru vyleje, bude mít do roka ešče sedum mladých...“. Ničivá dvouměsíční záplava na jaře 1956 a zvláště skutečná povodeň v roce 1965, kdy se voda vylila v polovině března a pokles začal až v červenci, nahrály na smeč tehdejším budovatelům světlých zítřků. Zkrocení řek měli přímo v popisu svého svatého boje proti přírodě…
Ta úporná snaha o přehrazení všelijakých toků, ať potůčků, či veletoků, to není jen záležitost našich inženýrů a techniků. Snad všichni kluci světa poznávají ten zvláštní pocit při letní bouři, kdy se v nitru ozve nějaký dávný pud a čisté ruce začnou vršit z bláta hrázky, tvoří rybníčky a nutí teplé proudy zkalených bystřin ke změně směru a k zastavení, než síla proudu rozerve hráz a kal se valí dál. Asi je to tak v pořádku, pokud ovšem nezůstane u někoho tato nevinná dětská hra až do dospělosti jako mimořádně přitažlivé libido. A pokud tyto choutky najdou odezvu i v hospodářské politice státu a vysoké školy produkují tisíce zanícených projektantů, potom bůh ochraňuj řeky a vody takové země. Vodohospodáři, ti vyvolení, kteří vědí vždy lépe než ostatní, co si s vodou v krajině počít, dostali moc s vodami nakládat. V roce 1959 se vláda této země usnesla, že se upraví toky řek na jižní Moravě. Komplexně. Stojí za povšimnutí, jakým způsobem se soudruzi z Prahy (Ministerstvo lesního a vodního hospodářství) a z Brna (Krajský národní výbor) vypořádali se zásahem do krajiny pod Pálavou. Napsali to černé na bílém v nejkvalitnějším propagačním materiálu té doby v roce 1983: Nutným předpokladem dalšího hospodářského a kulturního rozvoje jižní Moravy je úprava vodohospodářských poměrů. „…meandry ustupují, mizí močály a divoké vodní plochy, voda se soustřeďuje do vybudovaných nádrží, které se stávají novými hodnotami krajiny – ta se mění, doplňují se nové estetické prvky, obrážející vyšší úroveň organizace lidské práce.“ Snahu o neopomenutí kultury v totálně nekulturním projektu prokázali uvědomělí projektanti i takovým kopancem, že nechali vyzdít z betonu do hlavní přehradní hráze pár veršů z době poplatné básně Jana Skácela: „Divoké husy s křikem táhnou k jihu a vodní slípky po hladině plavou, promlouvá vítr v řádkách kukuřice, je konec žízně pod Pálavou.“ Mistr se krutě utnul…

 

 

    V roce 1975 začala výstavba vodního díla na řece Dyji, které měly tvořit tři přehrady. Horní zdrž začínající u obce Pasohlávky, zcela proti rozumu nazvaná Mušovská (528 ha), byla slavnostně dokončena a napuštěna v srpnu 1978. Střední zdrž, naopak nazvaná Věstonická, i když zatopila obec Mušov (1031 ha), se stavěla déle a s problémy byla napouštěna dvakrát (1983 a definitivně v roce 1987). Dolní, Novomlýnská zdrž (1834 ha) se dostavěla a napustila v roce 1989. Do vínku dostalo toto „Dílo“ tři hlavní kvality: vytvoření podmínek pro hromadnou rekreaci až 150 000 lidí, zabezpečení umělých závlah na 35 000 ha v České republice a 10 000 ha na Slovensku a definitivní zabránění záplavám na asi 15 000 ha lesní a zemědělské půdy.
Dnešní stav je na hony vzdálen naivním plánům a projektantským snům. Povolená rekreace se odehrává pouze v kempu u horní nádrže, kde se o letních víkendech tísní kolem izolovaných jezírek několik tisíc lidí. Koupání v nádrži je jen na vlastní nebezpečí, ale kašovitá voda plná řas a sinic odrazuje sama o sobě i tvrdohlavé nátury. Divoká rekreace dalších tisíců našich spoluobčanů na dolní nádrži, parazitující desetiletí na legislativním vakuu, by měla přivést každého zodpovědného správce vodní nádrže k soudu, kde by se měl dozajista potkat alespoň s hlavním hygienikem oblasti. O dvou desítkách černých staveb, o městečku obytných přívěsů, o vysloužilých maringotkách ani o odloženém železničním vagonu zřejmě nevědí místní starostové, natož konšelé z okresu. Nejspokojenější z rekreantů jsou tak bezesporu sportovní a profesionální rybáři včetně pytláků, kteří loví na všech nádržích a loví úspěšně.
Závlahy byly vybudovány asi na třetině plánované plochy. Než se stihly zkolaudovat, byly z velké části rozkradeny, ale to nebrání tomu, aby úředníci od meliorací byli neustále zváni ke všem kauzám týkajícím se budoucnosti nádrží. A pořád melou svoji písničku o nezbytnosti naplněných přehrad v přehřáté krajině.
O ochranné schopnosti naplněného „Díla“ při záplavové vlně není třeba ani vést debatu – retenční schopnost naplněných nádrží nestačí zadržet katastrofickou vodu ani pár dnů. Tuto skutečnost potvrdilo i Povodí Moravy v souvislosti s posledními záplavami na střední Moravě.
Miliardová investice tedy nenaplnila nic z toho, pro co byla realizována. Každého opravdového hospodáře by tento stav permanentního ekonomického kolapsu donutil něco dělat pro nápravu. Současný správce „Díla“, což je plně dotovaná státní akciovka Povodí Moravy, takové problémy asi nezná. Naopak se snaží na všech úrovních přehrady obhajovat, jako by neměly ani tu nejmenší vadu. A při tom se nenápadně využití „Díla“ stále hledá, i když různá zdůvodnění jsou čím dál labilnější.

 

 

    A oč tu vlastně běží? O těch 1100 ha lužních lesů, které musely ustoupit přehradám, o nádherné inundační louky s hlavatými vrbami, ze kterých vystupovaly písčité hrůdy se stříbřitými záhony teplomilných kavylů, o jedinečný mokřad světového významu Pansee, kde hnízdili vzácní rybáci, bahňáci a kachny, o selské lesy se stromovými hnízdy plachých hus, o překrásné meandry Svratky a Dyje s mrtvými říčními rameny po stranách, které pokrývaly koberce leknínů a stulíků. A nejen o to všechno poznané a zmapované – toho nepoznaného bylo ukryto v lužních ekosystémech nekonečně více.
   Bohatá lužní krajina a nejlepší ornitologické lokality v naší zemi byly zničeny a stopy toho zločinu zahladila voda. Je třeba křičet dál do světa, co se děje pod Pálavou, a ukazovat na bezmoc rostlinných a živočišných druhů, o které tu jde a jež by se sem, jak se již podařilo nevyvratitelně prokázat, mohly v krátké době vrátit.
I protest proti zničení kusu krásné země má svoji historii, i když je krátká a bez světlých mezníků. Totalitní doba oponenty „Díla“ umlčovala rázně, ať se ozývali z univerzitních lavic či z vesnických hospod. Za vrcholný ústupek projektantů lze považovat skutečnost, že střední nádrž měla zajistit klid pro vodní ptactvo a ryby. Sympatické rozhodnutí, ovšem jen do chvíle, než si nezasvěcený uvědomí, že prioritní funkce u všech tří nádrží je vodohospodářská, retenční. V praxi to znamená pro správce jen jediné: může napouštět a vypouštět, kdy to uzná za vhodné, a ptáci si mohou mezitím snášet svá vejce…
   Jen pár měsíců po revoluci šly davy symbolicky vypustit dolní nádrž. Akce Špunt rozpoutala diskuse i vášně. Ústavy Akademie věd shromáždily analýzy mnoha odborníků na vypuštění dolní nádrže. Kdo měl prořízlá ústa, tak se do toho pletl, zvaných bylo mnoho, zasvěcených jako šafránu. Příliš široká vědecká obec se utápěla v rozporuplných prognózách a smysluplné řešení se nenašlo.       Zcela jinak a v mnohem lepší kvalitě se představilo 1500 šakvických občanů, jejichž akční výbor pro obnovu krajinného biotopu pod Pálavou vyhlásil do široké veřejnosti i toto: „To my, občané od novomlýnských břehů, naléhavě voláme po zmírnění následků zločinu spáchaného na naší domovině a přírodě, na samé podstatě a smyslu našeho žití. Chceme vrátit pod Pálavu les…“

 

 

    Účelově sjednocená fronta vodohospodářů doplněná o rybářskou lobby, má proto v nekonečných diskusích lepší glanc i výsledky. Jen neudržitelnost čistě technického „Díla“ v zapojení do krajiny nutí jeho obhájce nakonec akceptovat obsáhlou ekonomicko-ekologickou studii, která mohla spatřit světlo světa jen díky demokratickému průvanu na počátku devadesátých let. Tento materiál analyzuje desítky postupných kroků směřujících k začlenění nádrží do krajiny a k návratu funkčního nadregionálního biokoridoru, který by propojil přerušené lesy. Prvním krokem mělo být snížení úrovně hladiny ve střední a dolní nádrži o 85 cm (obě nádrže jsou vlastně jedna nádrž rozdělená příčnou hrází s propustí a nelze snížit hladinu ve střední nádrži, aniž by se zároveň nesnížila v dolní). V roce 1994 tedy vyhlašuje OÚ v Břeclavi střední nádrž za přírodní rezervaci a šance na život se zde alespoň teoreticky zvyšují. Ale další vleklé spory mezi státní správou v Praze a Břeclavi nahrávají pouze Povodí Moravy. V praxi nikdo neposlouchá nikoho a správce nádrží si v čase permanentního odvolání pohrává s naplněnou přehradou.
   Zásadní chyba spočívá zajisté v tom, že ani jeden porevoluční ministr životního prostředí nezrušil prioritní funkci nádrží a došlo to dokonce tak daleko, že nakonec ztratili vládu nad vodami zcela a předali ji zemědělskému rezortu. Ten se ukázal hned záhy jako podivný hospodář: dovolil, aby rybářské právo na státní vodě vykonávala soukromá akciovka z Pohořelic! A aby ji to drancování rezervace pomocí elektrických agregátů bavilo, tak jí umožnil neuvěřitelné výjimky ze zákona – ryby mohou lovit od jara do zimy a na zákonnou míru některých druhů nemusí hledět! I takovou zhovadilost dovede ministerský úředník odůvodnit: prý se jedná o nádrž rybničního typu, a tedy obhospodařování může probíhat jako na rybníce! Že do střední nádrže přitékají tři řeky a jedna z ní odtéká, že se tedy jedná o dokonalý říční systém s plnohodnotnou možností migrace pro všechny druhy ryb na kilometrové vzdálenosti, to se zřejmě v Praze neví.
   Každodenní plašení hnízdících ptáků na ostrůvcích nádrže motorovými loďkami a burácením elektrických agregátů přineslo během pár let natolik alarmující úbytek úspěšně vyvedených ptáčat, že se referát životního prostředí okresu vzmohl a v roce 1999 omezil celoroční lov a zahájení těžby ryb posunul na polovinu června. Ministerstvo stejného rezortu definitivně zamítlo i odvolání Rybníkářství a opeřencům i rybám opět vysvitla naděje na lepší budoucnost. Ale světlo zhaslo rychleji než zaschlo razítko. Tentýž okresní úřad, ovšem s několika jinými šéfy, povolil znovu lov ryb v době hnízdění ptactva a tření ryb. Prý se jedině takto může tlumit údajně přemnožený cejn velký a karas stříbřitý. A jak takové masakry pomocí elektřiny v hejnech přeplněných jikernaček a dotírajících mlíčňáků ve skutečnosti vypadají, to si lze jen těžko představit, a o druhové selektivitě tohoto způsobu lovu už nelze hovořit vůbec. Že si mohou svoji ekonomiku v přírodní rezervaci vylepšovat i prodejem tisíců krátkodobých povolenek pro sportovní rybáře, to už je těžko k pochopení snad každému.
   Další nepochopitelná záležitost se týká vlastního postupu revitalizačních opatření, která spočívala ve výstavbě dvou umělých ostrovů ve střední nádrži. Kupodivu se toto ekologické řešení nevložilo do rukou odborníkům pracujícím v této problematice, ale opět technikům a projektantům z Povodí Moravy a jim blízkých pracovišť. Místní občané se v tomto byznysu neocitli na žádné úrovni ani náhodou… Ekologizovalo se bez přítomnosti i poznatků ekologů, ale za peníze zeleného ministerstva. Šedesát milionů korun je pro přírodu obrovský dar a za ty peníze lze udělat spoustu užitečných věcí. Dar padl ovšem do klína správci. A ten má ze zákona specifické povinnosti – například čistit koryta řek a zbavovat je sedimentů. Ideální situace pro elegantní řešení – vyčistíme říční koryta Jihlavy a Svratky, a kam s odpady (se sedimenty z řek se musí dle zákona nakládat jako s odpady)? Přece se z nich vybudují ostrovy! Zdá se to snad i logické, ale podle údajně nesolventních vodohospodářů to mělo slabé místo – sedimenty mají konzistenci jogurtu a jen těžko udrží tvar ve sloupci vody. Jedině stěna z lomového kamene udrží ta naplavená bahna! Na připomínky ze strany praktických ekologů, že navážení kamene do nádrže je další nákladná demonstrace síly čpící starými časy a že kámen litorální zónu nevytvoří, odpovídají nepatrným ústupkem: speciálně staví i kousek zkušební stěny z ekodrátokošů (tak odborně nazývají tu kamennou odrátovanou hrůzu), pár metrů i z vrbových hatí, a aby byl projekt dokonalý, nasypali dalších pár metrů před kamenné ohrázování i z dovezeného štěrku. Jen aby dokázali, že není nad kámen a že návrhy biologů na štěrkopískovou hráz jsou bludem.
Ale další děj se už odvíjí typicky „po našem“. Stavební skluz neumožňuje dodržet základní podmínku celého projektu, tedy že se na druhý ostrov použije ten typ z opevnění, který se osvědčí po zkušební sezoně u ostrova prvního. Bez dlouhého váhání se použil u druhé stavby opět lomový kámen, a aby se koza nažrala, jeden úsek bariéry se postavil ze smrkových klád propojených dráty a hadrovou plentou. Větší část této bariéry uplavala do pár týdnů a tento ostrov ztratil třetinu své plochy.

 

    Ekologizace trvala téměř čtyři roky. Znovu náklaďáky převážely tuny kamení. Do nádrže pronikla autostráda a propojila dva navršené kamenné atoly, do kterých se dnem i nocí plavily sedimenty ze dvou sacích bagrů pendlujících po hladině skrytých říčních koryt. Vypadalo to jako klasický boj s přírodou a bylo to pro oko nesmírně škaredé a pro místní opeřence i silně rušivé. Matka příroda ale během stavby nelenila a opět ukázala svoji nezměrnou sílu a vytrvalost. Na obnažených partiích dna, na menších ostrůvcích, příbřežních pláží i na samotných umělých ostrovech začal bujet neobyčejně pestrý život. Hustým kobercem vlhkomilných bylin začaly hned v prvním roce prorůstat tisíce semenáčků vrb a topolů. S dosud nikde v Evropě nepopsanou rychlostí se na souš vracel lužní les. Žádná rumištní flóra, žádné hnijící vody plné komárů a botulinových bakterií, jak předvídali mudrci z lidu, z úřadů i z ústavů. Hustý stromový porost členěný věkově i druhově podle konfigurace obnaženého dna a neprostupné porosty travin, orobince a rákosu dávaly těmto partiím střední nádrže novou kvalitu, ne nepodobnou tomu, co zde rostlo před mnoha lety. Nádrž se začala každým rokem více zelenat, velká vodní plocha zmizela a silueta Pálavy se opět zarámovala do estetického nivního panoramatu. Do divoké vegetace se hrnuli živočichové všech možných druhů, od nejmenších bezobratlých po srnce a divočáky. Kapitální ryby naplouvaly v teplých jarních dnech do zarostlých mělčin a jejich milostný rej zvedal gejzíry vody a jiker na všechny strany. Kachny plovavé i potápivé obsadily husté trsy třtiny křovištní na obnažených březích starého koryta Svratky a počty vyvedených rodinek začaly narůstat. Rackové a rybáci obsadili dokonce ještě při výstavbě nejzazší cíp kamenné hráze druhého ostrova a nakladli zde svoje snůšky. Po třech sezonách se do střední nádrže vrátil plnohodnotný život v nepřeberném množství druhové diverzity. Dalo by se také s jistou nadsázkou tvrdit, že první úsek budoucího biokoridoru funguje.
   S ukončením stavby ovšem nastoupil k radosti správce „Díla“ v platnost významný článek stavebního povolení, který nikdo z odpovědných po dlouhou dobu stavby nezměnil: po kolaudaci se hladina okamžitě vrátí na úroveň stanovenou platným manipulačním řádem. Jak se to zdá neuvěřitelné, tak tomu ve skutečnosti je. Ihned po kalendářním ukončení stavby se hladina zvyšuje o 50 cm a voda utápí víc než 90 % zarostlých ploch. Oba ostrovy zůstávají jen symbolicky ostrovy, neboť nad vodou jsou jen koruny utopených vrb. Ze státní silnice opravdu vypadá hladina střední nádrže jakoby posetá ostrovy a ostrůvky, tak proč se vzrušovat. Stačí si ale vzít loďku, a hned je situace jasná: obvodové hráze obou umělých ostrovů jsou pod vodou a voda zaplavuje téměř celou plochu prvního ostrova i s vyvinutými stromovými porosty, z druhého ostrova zůstává asi hektar souše. Skutečným památníkem této nejdražší mokřadní revitalizační stavby u nás je malý šutrový ostrůvek, který byl navršen z rozebrané cesty mezi ostrovy a jenž ční nad hladinu kompletně. Vše živé, co nemělo křídla a rychlé nohy, zůstalo pod vodou. V pracně vybudovaných lagunách uvnitř ostrovů, kde měly skřehotat žáby, se prohánějí dravé ryby. Tady se asi pulcům dařit nebude…
   Utopený život a dlouholetá naděje znovu zvedá některé lidi ze svých židlí, a jak je už zvykem v naší zemi, všichni se obrací o pomoc k soudní stolici. Žaloby a odvolání, inspekce pronásleduje vlastní ministerstvo, zaplétá se i ombudsman a ústavní soud, flek střídá flek a čím dál více účastníků řízení rozptyluje zásadní problém nového typu terorismu proti přírodě do neřešitelna. Voda stojí v lesních porostech a při první vichřici padají patnáctimetrové stromy do vody. Přichází jaro 2002 a vodní ptáci marně hledají svoji novou souš, aby zde vyvedli mladé. Utopená přehrada je cítit hnilobou mladého lesa a starého myšlení.

---

    Ten kousek říční nivy pod Pavlovskými vrchy má tak neuvěřitelně dlouhou a bohatou historii, jakou se nemůže pochlubit žádný jiný kout naší země. Lidé zde zakotvili díky nesmírně bohaté přírodě, která jim dávala vždy větší šance na přežití, než kdekoliv jinde v okolí. Napřed migrující stáda mamutů po pravěkých stezkách a paleolitičtí lovci pod skalními převisy Pálavy. Torzo vnadné ženy nebo rytiny do mamutích klů - tyhle věci nevytvářel náš předek ve spěchu. Měl plné břicho, klidnou mysl a jistotu, že kultovní předměty naleznou letité uplatnění na místě vzniku. Potom tisíce let divokých lesů a pastvin kolem meandrujících a měnících se koryt Jihlavy, Svratky a Dyje.                 

Vnitrozemská delta mizela v poledových dobách pod nánosy štěrku a zarůstala řídkými listnatými lesy. Zemědělský lid pásl na říčních terasách, klučil doubravy na jejich svazích a lovil ryby a zvěř v močálovitém údolí. Přišla doba bronzová, první velká hradiště na výspách říčních teras, více lidí, více hrobů. Kolik jich archeologové vykopali, kolik zmizelo a do naší historie se nedostaly? Tlupy Slovanů se již potulovaly mezi majestátními duby, z jejichž kmenů vysekávaly mohutné klády na svoje pevnůstky a kostely. Jistě ne náhodou dorazila vojska římské desáté legie až do míst, kde se nad nivou Dyje zvedá tak strategický vršek, jako Burgstall severozápadně od vrcholu Pavlovských kopců. Postavili zde obrovské polní tábory pro tisíce vojáků, ale také zděné velitelské stanoviště i lázně. Jistě se po zdech a sloupoví vinula réva, kterou si sem přivezli s sebou. Vojska musela jíst, pít a cvičit. Široká niva nabízela vše včetně vhodného bojiště.
   Řeka nemohla být tehdy tak zlá, vždyť přímo uprostřed říční nivy na neznatelném návrší vzniká v té době snad osada, snad kultovní místo a svatyně. Tímto místem, kde od nepaměti procházely jen zvířecí ochozy, si našli lidé cestu, která proslula po staletí jako jedna z nejvýznamnějších – jantarová stezka spojující Pobaltí s Balkánem. Ta osada vzkvétala a rostla. V roce 1570 dostává Mušov status městečka a má svoji pečeť. A žije bohatým životem na křižovatce, kterou procházejí několik století doslova dějiny. Ze starých kronik lze vyčíst i takové zajímavosti, jako zprávu o koních polského krále Jana Sobieského, kteří sežrali všechno seno z mušovských luk při přípravě útoku na turecká vojska u Vídně. Mušovské louky byly tedy už tenkrát bohaté a rozlehlé. Po císařské silnici, která vedla městečkem od roku 1727, se projela v roce 1748 i císařovna Marie Terezie s císařem Františkem I. Lotrinským, později třeba ruský následník trůnu carevič Pavel, v předvánočním čase roku 1805 i císař Napoleon a o šedesát roků později pruský král Vilém s 8000 muži, doprovázený kancléřem Bismarckem. Pár roků po tomto vojenském procesí projíždí Mušovem první poštovní vůz z Vídně do Olomouce.
   Jen málo historických údajů vypovídá o přírodních poměrech okolí Mušova, ale některé přece jen něco napovídají: ještě v roce 1840 chovali občané kromě jiného dobytka 443 ovcí, o deset let později zemřelo 70 lidí na choleru a v roce 1880 byly na návsi zavezeny tři rybníky. Z této informace lze usoudit, že říční niva bývala v těch dobách bezpečným místem, neboť chov ovcí a pravidelné záplavy se vylučují, a jen těžko by někdo budoval rybníky v místech, kde se každoročně zvedá záplavová vlna a bere s sebou vše včetně nějakých chovaných kaprů. První ničivé záplavy jsou vzpomínány v místní kronice. V roce 1862 proběhla nivou záplava z řeky Jihlavy, která v obci bořila i domy. A přišly zřejmě další záplavy, neboť v roce 1889 se začíná regulovat a čistit celý úsek Dyje v okolí Mušova a přes řeku se staví první železný most. Na čistění dyjského koryta jsou nahnáni i zajatci z první světové války. Ale záplavy straší dál a v roce 1920 padá do dyjských vod celkem 26 budov a v roce 1926, kdy už žije v Mušově celkem 742 osob z 92 % německé národnosti, přichází dosud největší povodeň. Pro místní zemědělce, kteří v těch letech vysévají svoji specialitu – okurky nakladačky na 30 hektarech, je to tragédie. Ale až do začátku druhé světové války rozorávají historické louky dál a zakládají nová, větší pole. Válečné roky přežily mušovské domy téměř bez úhony, ale tragédie postihla nejen 142 padlých Rusů, ale všechny starousedlíky, kteří byli většinou ještě před uvedením prezidentského dekretu do praxe v květnu a červnu 1945 posazeni na selské potahy a odvezeni k rakouské hranici. Zbytek byl „řádně“ odsunut v následujícím roce. Poválečná obec se plnila přistěhovalci a v roce 1950 zde už žilo 471 Čechů, 30 Slováků, 2 občané ukrajinské národnosti a jeden Němec. Tento novodobý náplav nepřišel korytem řeky. Původem to byla velmi rozmanitá společnost, kterou spojovala pouze skutečnost, že v záplavovém území do té doby nikdo nežil a také nikdo v tomto specifickém prostředí žít neuměl. 

    Husa velká (Anser anser) je jediný druh divoké husy, který u nás hnízdí. Tento typický zástupce vodní pernaté zvěře v oblasti Dyjskosvrateckého úvalu ztratil výstavbou nádrží většinu svých hnízdních možností. Zvláště významná část místní populace, která hnízdila v korunách hlavatých vrb v počtu asi 150 párů, byla zcela zničena během pár let. Bylo neuvěřitelné, jakým způsobem projevovaly některé páry svůj pevný vztah ke stromovému hnízdění. Vyhledávaly stará čapí a dravčí hnízda v okolních lesích a několikrát zahnízdily ve výškách kolem 20 metrů! I když vylíhlá mláďata přežila veleskoky na zem, tento náhradní způsob hnízdění vymizel. Husy, které hnízdily tradičně na zemi v porostech rákosu, si našly náhradní možnosti na ostrůvcích střední nádrže. Už před prvním napuštěním v roce 1982 hnízdilo v ohrázovaném území asi 25 párů. I po vypuštění se počet hnízd udržoval dál na této úrovni, ale po opětovném napuštění v roce 1987 již zahnízdilo víc jak 50 párů a husy začaly obsazovat téměř všechny ostrovy. V dalších letech početnost prudce narůstala, i když úspěšnost vyhnízdění bývala několikrát katastrofálně postižena náhlým zvednutím úrovně hladiny a vyplavením hnízd. V letech 1988 až 1994 hnízdilo na střední nádrži až 172 párů a tato lokalita se stala jedním z nejvýznamnějších hnízdišť tohoto druhu v Evropě. Úspěšnost hnízdění dosahovala zpočátku kolem 75 %, ale vlivem různého rušení lidmi, zvláště ze strany profesionálních rybářů lovících každodenně z motorových loděk, klesala až na úroveň 25 %! Po snížení hladiny došlo k prudkému ústupu hnízdění a v roce 2000 zahnízdilo pouze 21 párů, přičemž mláďata vyvedly pouze ojedinělé páry. Ke snížení stavu naší populace přispěl lov, který byl od roku 1996 umožněn každodenně, a to až do konce února. Právě v těchto letech byly mírné zimy a husy velké se vracely na hnízdiště již v lednu. Lov méně plachých hnízdních párů byl ostudný. Až v roce 1998 okresní úřad zásadně omezil tento způsob lovu v prostoru přírodní rezervace, a to tak, že lov končí koncem kalendářního roku a v rezervaci se může lovit pouze 8 dnů během celé sezony.
   Snižování stavu husy velké lze dokumentovat i na početnosti hus v letním období, kdy se na střední nádrži pravidelně shromažďuje celá jihomoravská populace i husy ze sousední rakouské oblasti. V polovině osmdesátých let se zde shromažďovalo až 10 000 husí, ke konci devadesátých let již jen polovina. Severské husy zimovaly v dřívějších dobách pravidelně na Pohořelických rybnících, ovšem ihned po odlesnění plochy pro střední nádrž se přesunuly z větší části do tohoto prostoru. Na počátku osmdesátých let se zde zdržovalo každou zimu kolem 10 000 hus polních (Anser fabalis) a hus běločelých (Anser albifrons), přičemž stavy těchto věčných poutníků vždy kulminují počátkem února. O deset let později se zde už zastavovalo kolem 20 000 husí a stavy se postupně zvyšovaly. Maximální koncentrace se začaly objevovat od konce roku 1993 (24 000) a v lednu roku následujícího stoupl stav až na dvojnásobek! V lednu roku 1995 se zde objevilo největší množství severských husí u nás vůbec – odhadem asi 100 000 jedinců. Toto množství bylo nakonec důvodem vydání doplňující vyhlášky k zákonu o myslivosti v roce 1996, která prodloužila délku lovu do konce února a lovilo se každý den. Intenzivní lov byl příčinou poklesu severských husí na desetinu stavu, který se udržuje až do současnosti, i když byl lov husí znovu omezen v prostoru i v okolí nádrží.

 

 

    Existence kormoránů velkých na jižní Moravě má letitou, leč ne zrovna klidnou historii. Už při vyhlášení rezervace Lednické rybníky bylo do statutu zaneseno, že zde může zahnízdit nanejvýš pět párů, a to v praxi znamenalo, že se na každé větší hejno, které zakroužilo nad některým z rybníků, bez slitování střílelo. Potom následovalo téměř třicet roků, kdy se tito ptáci objevovali na našich lokalitách jen vzácně na tahu, a ještě v době zahájení výstavby vodního díla byl každý ornitolog nadšený, pokud měl štěstí zde pozorovat alespoň osamocený kus. Teprve s napuštěním horní nádrže se zde začala pravidelně objevovat větší hejna a na jaře 1982 staví první páry hnízda na solitérním topolu uprostřed střední nádrže. Tento ornitologický svátek pokračoval s narůstající intenzitou a v roce 1986 již hnízdí na dvou místech v nádrži celkem 56 párů. Při jarním a podzimním tahu se zde zastavují i dva tisíce těchto rybožravých ptáků, což samozřejmě nenechává rybníkáře v klidu. Velké škody na rybách jsou důvodem k vyhlášení výjimky ze zákona a na tento kriticky ohrožený druh (dle zákonné kategorizace) se začíná opět střílet. Ale kormoránů v následujících letech zjevně neubývá a po napuštění dolní nádrže zde na suchých stromech uprostřed vodní pouště zahnizďuje přes dvě stě dalších párů. Rybníkáři z Pohořelic motivují střelce padesátikorunou za horní zobák a v terénu je to také znát - leckde na březích rybníků, ale i na ostrovech střední nádrže se povalují zohavené mrtvoly chráněného druhu.
   Nejprve na ostrůvku rybníka Vrkoč a později i v dolní nádrži jsou ořezány hnízdní stromy, a kormoránům nezbývá nic jiného, než hledat další hnízdní možnosti podél dolního toku Dyje. Menší skupina však zůstává na střední nádrži, kde si vybrala pro stavbu svých hnízd prastarý a suchý akát, který kdysi vévodil mušovské návsi. Od roku 1988, kdy se zhroutil hnízdní topol, sloužil akát pro 500 jedinců i jako nocoviště. Už v roce 1992 zde hnízdilo 20 párů, ale neznámý pachatel je v létě shodil a mláďata ubil. V dalších pěti letech měla tato kolonie štěstí a vyvedla mladé, ale asi příliš provokovala rybníkáře, kteří hospodaří v rezervaci jako ve své a proplouvají s kvílejícím elektrickým agregátem dennodenně v těsné blízkosti. Deset párů postavilo v roce 1997 svoje hnízda na akátě naposled. Podle záznamů policejního okrsku Pohořelice se neznámý pachatel neznámého červnového dne neznámým způsobem přeplavil na Kostelní ostrov v přírodní rezervaci Věstonická nádrž a skácel pomocí motorové pily starý akát s průměrem pařezu přes metr. Nelétajícím mláďatům různého stáří uřezal zobáky. Šetření pochopitelně přerušeno… Tak skončila krátká epizoda hnízdění tohoto druhu na nádržích.

 

---

RNDr. Miroslav Šebela, CSc.
Absolvent Přírodovědné fakulty Masarykovy univ. v Brně, obor systematická zoologie, vědecký pracovník, vedoucí zoologického oddělení Moravského zemského muzea v Brně. Specializuje se na výzkumy mokřadních a lesních ekosystémů převážně na lokalitách jižní Moravy. Za své ochranářské aktivity obdržel v roce 1996 Cenu Jana Šmardy. Zúčastnil se mnoha expedic, poznatky publikoval v několika knihách, je autorem řady výstav a expozic.
 

Napsal a vyfotografoval Miroslav Šebela
Magazín KOKTEJL – září 2002